Ze Slovenska přišel mail, který zapůsobil jako blesk z čistého nebe: 

"Viem, že by som vam mala napisat par riadkov, ale ťažko sa mi hladajú vhodne slova... Dnes dopoludnia sme sa v bratislavskom krematoriu rozlucili s nasou uzasnou priatelkou Miladkou Ferjancovou. Hoci velmi statocne bojovala, choroba ju nakoniec predsa len zdolala. Viem, ze v nasich srdciach zostane i nadalej..."   (Eva Lengyelová)

O tom nepochybuj Evičko, na Miladu a její kytaru se přece absolutně nikdy nedá zapomenout. Provázela nás více než dvacet let na letních táborech boxerkářů, kde působila jako citlivá instruktorka. Stejně tak se nedá zapomenout ani na její westernové housle. Proč ale vždycky odcházejí nejdříve ti nejlepší...?